Každý z nás lidí někde žije. Jistě, nemusí být nikde nastálo, může klidně i neustále putovat z místa na místo, ale vždy se někde aspoň na chvíli zastaví. A jakmile je pro člověka nějaké místo významnější než místa jiná, jakmile se najde místečko, kam se člověk odjinud vrací, je toto jeho domovem. A je určitě dobře, že takový domov pro každého z nás existuje. Protože je dobré mít se kam vracet.
Svůj domov jsem měl pochopitelně i já. Měl jsem ho, mám ho, a věřím, že ho i do budoucna mít budu. Protože domov, to je jistota. A aspoň špetku jistoty chce přece mít každý.
Nejprve jsem měl svůj domov pochopitelně u rodičů. A měl jsem v tomto ohledu docela štěstí, když se dnes zpětně podívám na své dětství a na dětství mnohých z těch, jimž osud nebyl tak příznivě nakloněn. Takový domov pochopitelně nebyl ideální, protože jsem si ho nemohl ani sám vybrat, ani ho přetvářet k obrazu svému, ale na druhou stranu jsem tu byl zbaven jakýchkoliv povinností, jež se k vlastnění domova vztahují, a tak se to vyrovnalo.
Pak ale přišel čas se od rodičů oddělit a začít vést svůj vlastní život. A tak se mým domovem staly třeba vysokoškolské koleje, pokoj na pracovišti a pak i podnájem. A nakonec, jak už tomu bývá, i vlastní byt. Kde jsem konečně mohl zapustit kořeny a kde jsem se stal svým vlastním pánem a tím, kdo rozhoduje o svém osudu.
Na všech místech, jež někdy byla mým domovem, jsem byl rád. S každým jsem se svým způsobem nerad loučil, ovšem na druhou stranu jsem věděl, že tak činím nevyhnutelně, abych si polepšil a splnil si své sny.
A dnes žiji spokojeně. A jenom mám trochu obavy z toho, co bude. Protože mám svoji vizi, kde bych chtěl prožít své stáří. A je to hodně daleko nejen od mé dnešní adresy, ale i od mé současné vlasti. Mám svou představu. A mohu jenom doufat, že místo toho nebude mým domovem nakonec nějaký ten domov důchodců.